Komunikace ve vztazích

Komunikace i vztahy jsou samy o sobě velkým tématem. Komunikujeme (s někým) a vztahujeme se (k někomu) každý den. Komunikace je definována jako přenos a výměna nejen informací, ale také emocí. A právě emoce (odchozí i příchozí) mají velký vliv na dynamiku naší komunikace s okolím. Zasadíme-li ji tedy do kontextu vztahů (partnerských či přátelských), jedná se o emočně nabité téma a častý zdroj neporozumění a konfliktů.

V terapeutické práci s páry se často setkávám s problematikou komunikace mezi partnery, kteří si stěžují, že si vzájemně nerozumějí, jako by mluvili jinou řečí. Někdy jim musím dát za pravdu, protože každý z nás disponuje specifickým jazykováním, které ten druhý nechápe, a tedy jej špatně interpretuje. A je nezbytné zmínit i skutečnost, že jazyky lásky jsou různé, což znamená, že partner může vyjádřit lásku tím, že doma uklidí, uvaří večeři nebo naplánuje víkendový výlet, aniž by přesně vyslovil, co cítí. Pro partnery je velmi důležité vyjasnit si, jak vyjadřují své city k druhému, aby předešli zklamání z nenaplněných očekávání.

V terapeutovně zaznívají i genderové stereotypy, tedy zjednodušující a zaujaté předpoklady týkající se vlastností, názorů a rolí žen a mužů ve společnosti, vztazích, rodině i zaměstnání. Patří mezi ně například „správní chlapi nepláčou“ či „ženské jsou citlivky“. Převedeme-li téma genderu do praxe, pak se jedná o předpoklad, že se muži přímo nebudou účastnit péče o děti, protože jejich role se týká finančního zabezpečení rodiny, a naopak u žen se nabízí stereotyp v podobě jasné představy o roli matky a starosti o domácnost.

Vzhledem k tomu, že v praxi mnohdy nefungují a pro mnohá soužití jsou nefunkční, je nezbytné o genderových stereotypech hovořit, diskutovat a bořit mýty. Každý z nás je jedinečná bytost se svými potřebami, touhami, zdroji a emočním prožíváním. Nelze tedy zobecňovat a aplikovat tyto principy na celou společnost, bez ohledu na to, jak hluboko jsou zakořeněné. Dnes se navíc i častěji setkáváme s lidmi z komunity LGBTQIA (zkratka označující celé spektrum sexuálních a genderových identit). Tím chci podtrhnout fakt, jak je důležité k lidem, párům i rodinám přistupovat individuálně a nehodnotit jejich kvalitu života.

Komunikace v kontextu partnerského soužití je specifická právě setkáním dvou a více lidí (berme v úvahu i polyamorické vztahy) v intimní prostoru. Je dobré si uvědomit, že každý z partnerů do vztahu přináší své jedinečné zkušenosti z původní rodiny a předchozích vztahů a má také unikátní attachment (vztah, který se vytváří mezi dítětem a pečující osobou). Ten se dělí do 4 typologií – zdravý/bezpečný, odtažitý/vyhýbavý, ambivalentní/úzkostný a dezorganizovaný.

Vše výše jmenované se přenáší do nových vztahů a z toho důvodu je důležité „znát se“. Tím myslím, dát si povolení potkat se sám se sebou a prozkoumat „batoh“ ve kterém si nesu své zkušenosti. Sebepoznání a přijetí toho, jaké mám prožívání, mi může v mnohém pomoci – jak reaguji ve stresu, z jaké pozice jednám v konfliktu, jak zvládám odmítnutí a tak dále.

S tématem komunikace a vztahovosti přímo souvisí také naše zdraví – fyzicé i psychické. Ve chvílích, kdy nám není úplně dobře, cítíme úbytek energie a nechuť do jakýchkoliv aktivit, se nám logicky hůře komunikuje, kontraktuje či konfrontuje s partnery, přáteli nebo kolegy. Tělesná a duševní nepohoda mají zásadní vliv na naše denní fungování. 

V případě, že nám není lehko na duši, se objevuje tendence šetřit se, což se může projevit pasivním chováním – nechutí sdílet to, co cítím a prožívám, vyhýbání se potenciálně nepříjemným situacím a absencí motivace k tvůrčí činnosti. Jinými slovy tendencí uzavírat se do sebe a ztrátou bojovnosti a cílevědomosti. 

Pro udržení duševní pohody je zásadní dostatek spánku, vyvážená životospráva a udržování zájmové činnosti. Nesmíme však opomenout i to, že významnou roli hraje rovněž optimální hladina hormonů. U obou pohlaví se v průběhu života mění – zatímco většina žen má v životě jasně dané milníky v podobě menstruace a menopauzy, o kterých se už dnes poměrně otevřeně hovoří, muži svůj život takto rozdělný nemají. Ovšem také u nich stárnutím dochází ke snižování hladiny hormonu testosteronu. A i když to není téma tolik společensky a mediálně propírané, málo testosteronu může vést ke zmiňované pasivitě a dalším negativním projevům s ní souvisejícím.

Z toho všeho je patrné, že vzhledem k osobnímu dědictví, věku a zdraví bychom měli usilovat o to být v komunikaci s partnerem autentičtí. Tedy dokázat pojmenovat, co od vztahu očekáváme, po čem v něm toužíme a jak nám (v něm) je. Také je podstatné umět se vymezit a nastavit si hranice. Tím mám na mysli schopnost říct, co se mi (ještě) líbí a co (už) ne. A to bez projevů agrese, manipulace a bez pocitů viny či výčitek. Tuto schopnost lze popsat jako asertivitu, což je dle mnohých odborníků klíčová dovednost v komunikaci.

Asertivní lidé jsou schopni vyjádřit své potřeby a přání bez toho, aniž by urazili druhé. Znalost asertivity lze využít v mnoha aspektech života a neuškodí si ji přenést i do toho osobního.

Vymezování se vůči blízkým lidem je samozřejmě náročnější než vůči kolegům a známým. Příčinou může být strach z toho, že své blízké zraníme a ublížíme jim, že ztratíme „masku“ hodné holky či hodného kluka. Nicméně právě v tomto bodě je důležité zastavit a zamyslet se nad tím, co mi dává a bere setrvávání ve „staré roli/masce“ a vyhovování ostatním lidem na úkor svých potřeb. Oddaluji možný konflikt? Zachovávám klid ve vztahu? Roste vnitřní frustrace? Jsem napojen(a) na své vlastní potřeby a přání? Dokáži je pojmenovat? A jak to asi působí na partnera? Dění opět vztahuji k sobě, protože „já“ jsem tím, kdo může komunikaci ovlivnit, změnit či znovu nastartovat. Partnerství prochází několika fázemi a po období zamilovanosti je opravdu stěžejní mluvit o tom, co se děje mně, co se děje nám a jak je na tom náš vztah.

Ten totiž není konstantní a proměňuje se v čase stejně jako naše osobnosti. Leckdy je doporučováno nahlížet na něj jako na jednoho z jeho účastníků – to znamená popsat, jak se mu daří, co mu pomáhá růst, cítit se dobře a bezpečně či co mu naopak bere energii. Jaká jsou vztahová očekávání, jaké hodnoty si vztah žádá. Ač se na poprvé tyto otázky mohou jevit jako vzdušné, moje praxe psychoterapeutky dokazuje, že po zodpovězení otázek se vztah většinou ukotví a získá pevné základy. A jak dobře víme, právě a jenom na nich se dá smysluplně stavět dál a výš.

Komunikace je projevem zájmu a ten je zase znakem toho, že nám na vztahu záleží. Její pravidla si však partneři určují sami;  jsou lidé, kteří potřebují sdílet hodně a často, a pak tací, kterým stačí být spolu potichu. Opět se vracím k tomu, že nastavení partnerského života je individuální a je pouze na nás, abychom si jej stvořili do podoby, která bude vyhovovat oběma (či všem zúčastněným).

Na závěr bych ráda dodala, že v případě, kdy se ocitne vztah v nepohodě nebo krizi, není ostudou vyhledat odbornou pomoc – párové poradenství či párovou psychoterapii. Prostor, který psychoterapie nabízí, je bezpečný, časově ohraničený a je zde přítomna neutrální osoba, tudíž je možné hovořit o tom, co pár trápí, co mu nevyhovuje a co nefunguje, jak má. Psychoterapie pomáhá klientům hledat nové možnosti a řešení.

Autorem článku je Mgr. Kateřina Homolková, článek vznikl na základě spolupráce s Terap.io.